Alice Kavková

Průvodcuju celý život.

Mám v sobě průvodcovský gen. Když se někam jede, všechno si předem nastuduju, vytisknu itinerář, při procházkách ho doplňuju a po nich z toho obvykle něco sepíšu, aby byly tipy na příště. Posledních 8 let připravuju procházky Prahou i na místa našich výletů a dovolených. Možná za to může i moje bývalá profese tv redaktorky. Hledat informace, sbírat je a sepisovat - to mám v krvi. A bývalá profese herečky? Ráda pak lidi bavím, když je provázím všude možně. 

I když mám český národní průkaz průvodce cestovního ruchu I. stupně, nejsem klasická průvodkyně s deštníkem nad hlavou. Jsem především lokální hobby průvodce, který to miluje a dělá roky. Jsem vášnivá vypravěčka příběhů. Nemám to postavené jako dějepisnou výpravu, ale jako veliké dobrodružství plné příběhů, legend, drobných maličkostí o obyvatelích daných míst, o tajných zákoutích. Moudré hlavy mi řekly, že je to užitý storytelling. Prostě pohádky a legendy v praxi. I když trošce historie se samozřejmě nevyhýbám, ale není to pro mě alfa a omega. Hlavní je, aby to mělo šťávu. A tu jako bývalá herečka dodám. 

Turistika pro introverty
Coby průvodkyně jsem divoká, ale když jsem v roli někoho, kdo se nechává provádět, jsem těžká introvertka. Nerada chodím se skupinami cizích lidí. Navíc hůř slyším, takže pokud průvodce nemluví kvalitně a dostatečně nahlas, moc z toho nemám. Na komentovaných procházkách jsem proto často trpěla.

Především mě ale neuspokojovaly informace o daných místech, lidech. Historie a architektura je pro mě málo. Suchý, daty podložený historický výklad často deklamovaný monotónním hlasem není nic pro mě. Chci znát víc. Osudy místních obyvatel, legendy daného místa. I když třebas nepodložené. Inu s legendami už to tak chodí a vůbec mi to nevadí. Takže cizí komentované procházky většinou beru jen jako základ pro vlastní procházení se. Trochu načuchám to místo a pak si ho dotvořím podle svých představ.

Jak mi výlety rostly pod rukama
Coby bývalá novinářka samozřejmě stojím o dobré zdrojování, přesto se nebráním ani lechtivým legendám, pikantním drbům a povídačkám, které se o daném místě, domě, lidech tradují. 

Každé místo mi tak postupně bobtnalo pod rukama a neustále jsem ho doplňovala, když jsem objevila novou pikošku, zajímavý fakt nebo historickou spojitost. Z pár stránek o Hodkovičkách je 100 stran. Po první skromnější procházce mými rodnými Hodkovičkami můj táta řekl: „Hele, ta procházka Hodkovičkama byla super, ale mohla bys ještě dohledat a doplnit info o nějakém letci RAF, který tu prý někde žil. To by bylo zajímavé.“ 

Díky tomu jsem našla jeden z největších příběhů celé vycházky – Tomáše Loma. Podobně jako později radistu Jindřicha Klečku, který žil v mé ulici a přitom jsem o něm nevěděla ani ň. Prásk, dalších 20 stran. Stejnými propletenci se z 20 stránek o Novém Světě stalo 80.

Detektivní pátrání
Je to vlastně detektivní pátrání, historická sonda, rešeršování jak do nějaké kroniky, a testování na lidech, jestli je to takhle baví a co je nejvíc zajímá.

Některé procházky byly původně na hodinu a teď mají tři hodiny. To když jsem Nový Svět rozšířila o spoustu drbů, které jsem dohledala, a o procházku dolů na Malou Stranu Jelením příkopem (jde to jen od jara do podzimu, pak se Jelení příkop zavírá). Byl tam medvědinec, je tam Masarykova vyhlídka a zajímavé stavby cestou dolů směr Malostranská. Já jako Pražanda tam nikdy dřív pořádně nebyla. A teď v dospělosti ráda objevuju, co mě jako děcko moc nezajímalo.